Itálie po česku, aneb proč se nesnášíme

27. 01. 2018
Itálie po česku, aneb proč se nesnášíme
Itálie po česku, aneb proč se nesnášíme

Dnešní česká společnost je rozdělena. Je doslova rozpůlena na dva nesmiřitelné tábory, pominu-li ty, které veřejné dění vůbec nezajímá. Proč tomu tak je? Proč se navzájem nesnášíme a jeden tábor emotivně napadá ten druhý v pokleslých debatách, které se blíží spíš pokřiku tvrdých jader fanoušků. Je z toho zmatku cesta ven?

V práci mám kolegu, se kterým rád hovořím o politice a o Česku obecně. S hrdostí o sobě říká, že volí KSČM, Zemana, že je pro levici, ale současně že je demokrat, prý možná větší než já, který se kloním ke středovému liberálně demokratickému založení. Rozhovor máme vždy podnětný, nehádáme se, argumentujeme a nakonec si popřejeme hezký zbytek dne a jdeme si zase po svém.

V širším měřítku ale tento formát moc nefunguje. Z české společenské debaty, jako by se vytratila věcná výměna názorů prokládaná argumenty. Už se nevedou zajímavé názorové a ideové rozpravy. Český svět se zredukoval na střet kultur, souboj „pravdoláskářů“ s vyznavači pevné ruky a nic mezi tím, jako by neexistovalo, kromě mlčících.

Můj kolega říká, že přece nebude volit havloidní kavárnu ovládanou Američany. Vliv Moskvy a Pekingu se mu ale líbí. Je to názor mnohých a protistrana deklamuje přesně opačně. Proč v Česku nedokážeme kráčet po cestě bez poddanství a lísání k velmocem? Česko samo velmocí není, ale může vůči nim vystupovat sebevědomě a nemusí nutně tíhnout k patolízalství k jedněm, či druhým.

Ptám se dále, co je špatného na lásce a na pravdě? Faktem je, že pravda a láska samy o sobě nestačí. Je třeba i dalších hodnot, např. svobody, píle a celoživotního zdokonalování se. Jedině tak lze najít cestu lesem světa. Proč se ale z hodnot staly negativní nálepky? Někdo může vinit poslední dva prezidenty, že jsou to oni, kdo takto rozdělil naši společnost. Nikdo ale neřekne, že jsme to my, kdo se nechal rozdělit a svést na scestí. Přestali jsme se spolu bavit, řešit problémy a začali po sobě házet talíři a sekyrami, místo udobření hledáme rozvodového právníka.

Naši diskuzi kolega příznačně zakončuje myšlenkou, že raději Okamuru, než Fialu. Tak u něj licituji jeho levicovost a připomínám argument ze začátku, že je to doklad toho, že u nás už nejde o soutěž názorů v pravolevém spektru, ale emotivní příklon k demokracii a svobodě na jedné straně a k autoritářství a lidovosti na straně druhé. Jak může někdo jako zastánce levice upřednostnit extrémní pravici a populismus před konzervativní pravicí? Nenechal se takový člověk zavést na cestu, kde emoce jsou víc než myšlenky a rozum? Koneckonců i V. Klaus volí M. Zemana. Můj debatní partner se usebral do zamyšlení. A to je dobře.

Dnes v ČR probíhá bitva mezi Východem a Západem, mezi demokracií a autoritářskou oligarchií, mezi modrými a červenými. Každý se bojí a všichni se třesou na vítězství. Nikdo se ale nedívá, co to s námi dělá. Jsme rozpolcená země, rozhoupaná loďka vydaná vlnám napospas. Protože se neumíme dohodnout a společně plout.

Ať už volíte kohokoli, zkuste se na ty ostatní nedívat jako na nepřítele. Můžeme spolu nesouhlasit, ale nemusíme se proto nenávidět a obden se zakopávat pod zem. Nenechme se rozdělovat. Nepodlézejme nikomu a ničemu. Buďme k sobě navzájem upřímní, mějme se rádi, nebo se aspoň respektujme, chovejme se svobodně s ohledem na ostatní, pilně pracujme a mějme zájem o své okolí. Tak najdeme cestu, jak se nám v Česku bude dařit déle, než jedno volební období.

Sdílení je aktem lásky
Kam dále?
Do parlamentu!