Na 14. červen připadá Světový den dárců krve. Manželé Helena a Lukáš Vondrákovi z Pirátské strany mají za sebou desítky odběrů. Lukáš dokonce získal zlatou medaili za 40 odběrů. Oba se shodují, že pomáhat jim přijde naprosto přirozené. To je důvod, proč se rozhodli kandidovat v krajských volbách. Společně to táhnou i v práci. Na jaře znovuotevřeli oblíbenou chatu na Kopanině.

Oba dva jste dárci, proč jste se rozhodli darovat krev?

Lukáš: Začal jsem darovat krev v 18 letech, protože mi přišlo, že to má smysl. Před každým odběrem probíhá důkladné vyšetření zdravotního stavu, takže to mám vlastně také místo preventivních prohlídek. 

Helena: Já jsem začala až s Lukášem. Nikdy předtím mě to ani nenapadlo a nebyl ani nikdo v mém okolí, kdo by chodil darovat. Mám to tak, že pomáhat ostatním mi přijde přirozené a často i na úkor vlastního pohodlí. Stává se mi, že se někdo zmíní, že něco potřebuje a pokud tu věc mám, hned se nabídnu, že mu ji dám. No a pak mi často chybí. Krev jsem ale naštěstí ještě nepotřebovala.

Pamatujete si váš první odběr?

Lukáš: Pamatuji si jenom, že to bylo v Hradci. Proplácela se cesta, ale v té době jsem raději stopoval a za ušetřené peníze jsem šel na pivo. 

Helena: První návštěva transfúzní stanice byla neúspěšná, protože se zjistilo, že mám v krvi málo železa. Nenechala jsem se ale odradit, začala dopravovat do těla víc železa a pak už to šlo.  Lukáši, napadlo tě tehdy, že to dotáhneš až na zlatou medaili?

Lukáš: No vůbec.

Co byste vzkázali těm, kteří se rozhodují, zda se stát dárcem?

Helena: Není se čeho bát, odběr nebolí. Já si na transfúzce vždycky odpočinu od pracovních i rodinných povinností.

Kromě dárcovství spolu od jara provozujete Chatu Kopanina. Co bylo hlavním impulsem a bylo to těžké rozhodování vydat se na novou životní dráhu?

Helena: Bylo to v době, kdy jsem hledala novou práci a úplnou náhodou se naskytla tato příležitost. Řídím se heslem, kdo nic neriskuje, nic nezíská, takže jsem neváhala ani minutu. Pak tomuto projektu musel dát zelenou ještě Lukáš.

Lukáš: Začátkem roku jsem procházel docela těžkým životním obdobím a ukázalo se, že změnit práci, by mohlo pomoci. Vždycky jsem si chtěl něco takového zkusit. Teď točím pivo, a hlavně trávím více času s dětmi a cítím se dobře. 

Helena: Ne, ale je to fakt. Kdyby nebyla Kopanina, dost možná bychom teď nebyli ani spolu.

Jak jste se poprali s omezeními?

Helena: Díky koroně jsme měli pomalý rozjezd a dost času na to, se vším se seznámit a všechno si osahat. Začali jsme výdejním okýnkem, pokračovali otevřenou zahrádkou a teď pouštíme hosty dovnitř, máme zaměstnance a jede naplno kuchyň. 

Jaký máte k místu vztah?

Lukáš: Pro mě to je nejhezčí místo široko daleko. A mám to za rohem.

Helena: Pro mě je Kopanina taky srdcovka. Často je přikryta mlhovou poklicí, ale když se mlha rozpustí, nabídne se nádherný výhled na Krkonoše. A ten klid!

Kromě rodinného byznysu spolu kandidujete za Piráty do kraje. Proč jste se rozhodli jít do politiky?

Lukáš: To je stejné jako s tou krví. Vidím v tom možnost pomoci společnosti i přesto, že se tak děje neskutečně pomalu. 

Helena: Já jsem vstoupila do politiky po tom, co jsem dostala na stánku pokutu od Babiše za EET. Přišlo mi to tak hrozně nefér, že jsem potřebovala udělat něco, co by mi pomohlo ten pocit v sobě neutralizovat. Pirátská politika mi byla už dlouhou dobu blízká.  Druhým rokem jsem v zastupitelstvu v naší obci Pulečný a ráda bych poznala, jak to chodí i na kraji.

Nemůžu se nezeptat, jaký máte recept na spokojené manželství?

Lukáš: Tak ten recept pořád sháníme (smích).

Helena: To nemá asi nikdo. Určitě je potřeba být hlavně tolerantní, empatický a snažit se trávit také čas jenom ve dvou. 

Lukáš: A taky v jednom.