Příprava rozpočtového výhledu Libereckého kraje na příští roky je v plném běhu a v návaznosti na něj i rozpočet kraje na příští rok. Stejně jako v případě státu je rozpočet kraje nejdůležitějším zákonem roku, tedy nejdůležitějším usnesením zastupitelstva kraje. Finance totiž umožňují zajistit veřejné služby, rozvíjet kraj, opravovat silnice, řešit kapacitu škol nebo sociálních služeb. Můžeme mít smělé plány, ale pokud na ně nebudeme mít, zůstanou v rovině planých vizí. A v případě kraje platí, že na dluh nemůžeme žít.

Financování krajů je založeno na rozpočtovém určení daní. Z celkového objemu vybraných sdílených daní, tvořených ve zkratce zejména daní z přidané hodnoty, daní z příjmu právnických a fyzických osob, získávají kraje podíl ve výši 9,78 %. Ten se následně rozděluje podle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní mezi jednotlivé kraje, a to podle historicky vzniklého dělení.

Více než dva roky diskutujeme s ostatními kraji o nastavení kritérií, jak rozpočtové určení daní upravit a postavit jej na nějakých parametrech, které by zohledňovaly situaci v jednotlivých krajích. Nejsme rozhodně jediným krajem, který by vnímal, že dvacet let nastavený systém vyžaduje revizi na základě více kritérií lépe odpovídajících situaci.

Rozdíly mezi kraji totiž nejsou jen v rozloze a počtu obyvatel, ale do hospodaření krajů citelně vstupují další vlivy. Vedle toho, že například na výkon veřejné správy nerostou náklady prostou přímou úměrou podle počtu obyvatel, každý kraj obhospodařuje jinou síť silnic II. a III. třídy a současně na jeho území jinou část silniční sítě tvoří dálnice a silnice I. třídy, jejichž financování zajišťuje stát. Potřebuje také zajistit jinou kapacitu středních škol, tady si jen vzpomeňme na letošní přetlak na středních školách v Praze, který je ovlivněn její spádovostí pro středoškoláky ze Středočeského kraje. Rozdíl je i v zajištění lékařské péče v nemocnicích – v některých krajích jsou fakultní nemocnice, jejichž financování včetně investic zajišťuje stát, a kraje, které se musí o nemocnice starat samy. Právě probíhající výstavba centra urgentní medicíny Krajské nemocnice Liberec je všeříkajícím příkladem – Liberecký kraj do tohoto projektu vloží přes 2 miliardy korun. To je polovina ročních daňových příjmů kraje.

Najít spravedlivé řešení, které by se neztratilo v nekonečnu nejrůznějších výjimek a odlišností krajů, bylo od počátku možné pouze na dohodě mezi kraji. Podle nových kritérií by totiž jeden kraj dostal více, druhý méně než dříve. V počátcích diskuse s Ministerstvem financí mělo dojít k posílení rozpočtů krajů tak, aby žádný kraj netratil, ale hrozivý výhled deficitu státního rozpočtu a snaha vlády snížit každoroční zadlužování to v současnosti neumožňuje. To nic nemění na tom, že revize rozpočtového určení daní krajů je potřebná.

Když už jsem zmínil silnice II. a III. třídy, tak tady do hry vstupuje každoroční rozdělování prostředků ze Státního fondu dopravní infrastruktury. Každoročně totiž podávají kraje žádosti na opravy a modernizace silnic, proběhne kolečko hodnocení, na straně kraje a krajské správy silnic úředníci připravují žádosti, na straně Státního fondu dopravní infrastruktury úředníci přijímají a kontrolují žádosti, aby se prostředky rozdělily tak nějak podle rozsahu silniční sítě. Došli jsme ke shodě, že tyto prostředky mohou plynout přímo do rozpočtu krajů. Zbavíme se tak oboustranně administrativy dotačního řízení a nákladů s nimi spojených, kraje obdrží prostředky přímo a bude na kraji, jak s nimi naloží. Protože rozhodování a odpovědnost za rozvoj kraje má být na kraji, nemusí dostávat peníze v mašličkách s označením, že za to má opravit silnice. Tohle rozhodnutí zvládneme učinit sami.