V minulém týdnu jsem se byl podívat na průběh vybraných rekonstrukcí a modernizací škol Libereckého kraje. Průběžně se snažíme zlepšovat stav krajských budov, investovat do jejich rozvoje, řešíme havarijní a neuspokojivé stavy a často s využitím evropských prostředků modernizujeme školy a zázemí pro výuku. V posledních letech se jednalo o projekty zaměřené na snížení energetické náročnosti budov (nejen školských), dokončení projektů známých jako Školy bez bariér, které řešily bezbariérovost objektů a spuštění druhé vlny projektů center odborného vzdělávání. To jsou ty největší a nejviditelnější, ale ročně jsou to desítky i drobných akcí, které realizuje kraj nebo samotné školy. Dluh na majetku kraje z dob minulých se daří snižovat.

V běhu jsou tři projekty center odborného vzdělávání – sociálně-zdravotní na Střední zdravotnické škole v Turnově (75 mil. Kč), strojírenství a robotiky na Střední průmyslové škole technické v Jablonci nad Nisou (100 mil. Kč), pro obrábění kovů a vstřikování plastů na Střední škole strojní, stavební a dopravní Liberec (85 mil. Kč), v přípravě čtvrté pro stavebnictví na Střední škole Semily (140 mil. Kč). Rozběhli jsme přípravu rozšíření Gymnázia F. X. Šaldy Liberec (300 mil. Kč), zázemí pro technické lyceum na Střední průmyslové škole v Liberci (200 mil. Kč) a také asi nejambicióznějšího projektu nové zdravotní školy v Liberec, která se snad vejde do 800 mil. Kč. A také plníme slib na Frýdlantsku, kdy opouštíme Hejnice a dotvoříme zázemí pro Střední školu hospodářskou a lesnickou Frýdlant za 170 mil. Kč. Spustili jsme zakázku na rekonstrukci domova mládeže Zeyerova v Liberci pro potřeby Základní školy a mateřské školy pro tělesně postižené Liberec, kde se bude jednat o 200 mil. Kč. S dalšími menšími investicemi a průběžnými opravami částka na vzdělávání přesáhne dvě miliardy.

Okolo těchto investic do zázemí a vybavení se objevila diskuse, zda je to vůbec potřeba a jestli je to pro kvalitu vzdělávání správný směr. Předestřu, že mám na starosti investice a správu majetku kraje, takže mě zajímá, v jakém stavu jsou budovy kraje, jak jsou energeticky náročné, kde je možné efektivně hospodařit. Nechtěl bych se stavět do role odborníka na vzdělávání, i když je to lákavá představa, protože do školy chodil každý.

Vzdělávání potřebuje modernizovat. Tahle diskuse se vede naprosto cyklicky donekonečna. A určitě na tom směřování má podíl i to, že se na ministerstvu školství střídají ministři jako apoštolové na orloji. Na podobě vzdělávání nepanuje ani politická, ani celospolečenská shoda. V jednu chvíli jsou slyšet ti, kterým chybí řemeslníci, pak potřeby průmyslníků, následované pohledem expertů a mezinárodního srovnání.

Dozvěděl jsem se, že potřebujeme rodilé mluvčí pro cizí jazyky, počítačové učebny, větší výuku všeobecně vzdělávacích předmětů, omezit předčasnou specializaci žáků již po deváté třídě či řešit uplatnění absolventů. Přivedlo mne to k tomu, co vlastně kraj z pozice zřizovatele umí zařídit. Kraj totiž zajišťuje provoz škol, stručně aby měli čím svítit a topit a žákům tekla voda, a potřebné investice do vybavení a zázemí, aby se žáci měli kde učit, pak vybírá ředitele – ideálního manažera, který ve škole rozumí všemu a motivuje učitele k excelentním pedagogickým výkonům, a vedle nastavování pravidel pro fungování školy jako organizace pak může řešit podporu aktivit a školy metodicky řídit. Nesmím zapomenout na to, že určuje nabídku oborů a jejich kapacity, případně i to, kde školy budou. Proto máme v plánu stavět další třídy Gymnázia v Liberci nebo zcela novou budovu pro Střední zdravotnickou školu.

Kraj ale neurčuje, co se ve školách bude učit. Dokonce ani neurčuje, kdy se bude chodit ze základní školy na školu střední. Nemáme krajský školský systém, ale celostátní. Je zajímavé dočíst se, že nemá smysl studovat obory „Pekař“, „Kuchař – číšník“, „Řezník – uzenář“ odděleně, ale v jednom. Naprosto souhlasím, oborů máme mnoho a zbytečně mezi nimi děláme rozdíly, problém ale je, že kraj to nevyřeší. On prostě v tuto chvíli musí u těch škol mít jednotlivé obory jako nálepky, protože jinak je nelze zapsat do rejstříku škol a školských zařízení a pak ani financovat.[1] I to, co se v oborech mají žáci učit, neurčuje kraj. V soustavě rámcových vzdělávacích oborů jsou nejen rozepsány vzdělávací oblasti, ale i minimální počty hodin. Tvářit se, že je problémem kraje, že se žáci neučí více hodin všeobecně vzdělávacích předmětů, třeba znalosti veřejné správy, je prostě mimo hřiště. Což asi plyne z toho, že na střední škole ani tehdy nebylo dost hodin věnovaných veřejné správě, kde by se člověk dozvěděl, co dělá kraj. To, kolik tam těch hodin mají, je napsáno v rámcovém vzdělávacím programu. A je odpovědností školy, aby s tím v určených mezích pracovala a umožnila žákům následně vést kvalitní život, protože pracovní uplatnění je proměnlivé a jen jednou z částí středoškolské přípravy.

Můžete namítnout, že vnímám školství přes množství vylitého betonu, ale tak tomu není. Jen ze své pozice vidím zásadní roli kraje v tom, aby školy zabezpečil po materiální stránce. Budovy, zázemí, vybavení, ale i efektivní nakupování a hospodárné nakládání třeba s energiemi. Protože pak školám a jejich ředitelům zbude víc času na to řešit samotné vzdělávání.

[1] Snížení oborů se plánuje, ale zatím není hotovo. Viz https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-reforma-skolni-vyuky-se-odklada-chystaji-se-velke-skrty-v-ucebnich-oborech-237693